Nechtěla jsem, aby kniha byla anonymní sbírka životních osudů
Rozhovor s Janou LeBlanc, autorkou knihy České cizinky ❘ Knihcentrum.cz
Kniha České cizinky je literární dokument novinářky Jany LeBlanc a fotografky Patricie Krivanek. Mapuje život českých žen, které mají domov v jiné zemi světa, než se narodily, a přináší tak autentický vhled do výjimečných osudů a zajímavostí ze života v různých zemích napříč zeměkoulí.
V posledních dvanácti letech jste žila v několika zemích na čtyřech kontinentech. Přiblížíte nám to hezky popořadě, kam a proč jste se stěhovala?
V roce 2011 jsem odjela na rok do Sydney s přáním naučit se pořádně anglicky. To se mi povedlo až tak, že když jsem se vrátila do Prahy, seznámila mě moje česká kamarádka pracující na americké ambasádě se svým kolegou, kterého jsem si později vzala za manžela. Když jsme se poznali, zbýval do konce jeho diplomatické mise v Praze jeden rok. Během něj mi dal jasně najevo, že kvůli lásce z ministerstva sice neodejde, ale bude velmi rád, když ho doprovodím do USA, kam mířil po službě v Praze. Protože jsem byla hodně zamilovaná a myslím si, že ženy jsou adaptabilnější, tak jsem to udělala a odešla do Washingtonu, D.C. V USA jsme se vzali a na další diplomatickou misi do Turecka (2018–2020) už jsme odjížděli spolu a s malým synem. V Turecku se nám narodil druhý syn a do Malajsie (2020–2024) jsme odešli už jako čtyřčlenná rodina.
A v současné době žijete kde? Plánujete se někde usadit natrvalo?
Momentálně jsme v Brně, protože manžel je od letoška po dvaadvaceti letech státní služby v důchodu. Je mu 51 let, ale ve státní službě USA to tak funguje a do důchodu lze odejít velmi brzy. Trochu jsme doufali, že se nám podaří zůstat v Malajsii, kde se nám hodně líbilo, hlavně věčné léto, ale v Malajsii není úplně jednoduché získat víza opravňující k dlouhodobému legálnímu pobytu. Rozhodli jsme se tedy zkusit rok v Česku s tím, že na Brno padla volba kvůli mým rodičům, kteří bydlí ve vesnici za městem a také kvůli škole a školce pro syny, které bylo jednodušší najít v Brně než v Praze. Rodičům hodně dlužím, takže jsem ráda, že jsme blízko nich. Hlavně kvůli klukům (7 a 4 roky), ti mají konečně babičku a dědu, které nevidí jenom jednou za rok nebo za dva. Společně s prarodiči si také mohou vybudovat vztah, který už by asi nebyl tak intenzivní, kdyby synové byli třeba v pubertě. Z Malajsie se nám neodcházelo lehce a nejsem si jistá, jestli jsme po letech pendlování ještě schopní přijmout myšlenku, že někde budeme mít natrvalo domov. Zatím (jsme v Česku tři měsíce) asi ne. Spíš si říkáme, že život tady zkusíme. Po roce to nějak zhodnotíme a uvidíme.
Máte tedy dva malé syny. Jak zvládají cestování a změnu pobytu?
To je právě zajímavé, jak se mě všichni ptají, jak to kluci zvládají. Oni zatím nic jiného než cestování a stěhování neznají, takže to berou přirozeně – tak to zkrátka je, vždycky to tak bylo. Spíš si říkám, jestli by jim v budoucnu nepřišlo podezřelé, kdybychom se rozhodli být tady třeba víc než dva roky. Co se týká škol, ty teprve testujeme, protože poslední 4 roky jsme byli v Malajsii. Ale zatím to vypadá dobře – jednak platí, že jsou zvyklí pořád poznávat něco nového, a za druhé jsou zatím malí, takže navazování kamarádství je v nižším věku jednodušší. (Máš rád Dog Mana? – Mám. Tak budeme kamarádi. A je to.) Ačkoliv po Malajsii se jim stýská, a teď, jak je čím dál víc zima, tak ji často zmiňují.
Nyní k vaší knize České cizinky. Jednotlivé příběhy se snaží zlomit předsudky, které máme o různých zemích, případně o životě v cizině. Je to podle vás typické pouze pro nás, Čechy, nebo se jedná o všeobecný jev, kdy také cizinci mají předsudky vůči nám?
Asi nejčastější předsudek, se kterým se potkávám, je, že v cizině je život lepší a jednodušší. Jednodušší není určitě, právě naopak. Je jenom málo zemí na světě, kde mají lidé k dispozici to, co my v Česku – relativně dobře fungující stát, sociální zabezpečení jako mateřskou, rodičovskou nebo důchody pro všechny. Když jsem v Malajsii řekla, že v Česku je tříletá rodičovská a všichni mají nárok na důchod, ať pracovali ve státním nebo soukromém sektoru, nikdo mi nevěřil. V USA je to totéž. Podobně je to s lepším životem – je o tom, co pro konkrétního člověka znamená lepší život. A je potřeba myslet na to, že každá lepší stránka má zároveň negativum – vyšší výdělek znamená vyšší náklady na život, věčné léto znamená, že kdykoliv může přijít přírodní katastrofa, která vám zničí všechno, nebo že doma v garáži najdete hada, protože žijete v tropech. A co se týká předsudků vůči Čechům, pokud lidé v cizině nějaké mají, nikdy se mi nestalo, že by mi je dali najevo. Čechy ale zase tolik lidí nezná. V Turecku i v Malajsii se mi často stávalo, že si lidé mysleli, když mě slyšeli mluvit, že jsem z Ruska. A k tomu, že jsem z Česka, jsem často musela dodávat „next to Germany“. Ale v obou zemích znali Prahu, Havla a některé české fotbalisty.
V roce 2011 jsem odjela na rok do Sydney s přáním naučit se pořádně anglicky. To se mi povedlo až tak, že když jsem se vrátila do Prahy, seznámila mě moje česká kamarádka pracující na americké ambasádě se svým kolegou, kterého jsem si později vzala za manžela. Když jsme se poznali, zbýval do konce jeho diplomatické mise v Praze jeden rok. Během něj mi dal jasně najevo, že kvůli lásce z ministerstva sice neodejde, ale bude velmi rád, když ho doprovodím do USA, kam mířil po službě v Praze. Protože jsem byla hodně zamilovaná a myslím si, že ženy jsou adaptabilnější, tak jsem to udělala a odešla do Washingtonu, D.C. V USA jsme se vzali a na další diplomatickou misi do Turecka (2018–2020) už jsme odjížděli spolu a s malým synem. V Turecku se nám narodil druhý syn a do Malajsie (2020–2024) jsme odešli už jako čtyřčlenná rodina.
A v současné době žijete kde? Plánujete se někde usadit natrvalo?
Momentálně jsme v Brně, protože manžel je od letoška po dvaadvaceti letech státní služby v důchodu. Je mu 51 let, ale ve státní službě USA to tak funguje a do důchodu lze odejít velmi brzy. Trochu jsme doufali, že se nám podaří zůstat v Malajsii, kde se nám hodně líbilo, hlavně věčné léto, ale v Malajsii není úplně jednoduché získat víza opravňující k dlouhodobému legálnímu pobytu. Rozhodli jsme se tedy zkusit rok v Česku s tím, že na Brno padla volba kvůli mým rodičům, kteří bydlí ve vesnici za městem a také kvůli škole a školce pro syny, které bylo jednodušší najít v Brně než v Praze. Rodičům hodně dlužím, takže jsem ráda, že jsme blízko nich. Hlavně kvůli klukům (7 a 4 roky), ti mají konečně babičku a dědu, které nevidí jenom jednou za rok nebo za dva. Společně s prarodiči si také mohou vybudovat vztah, který už by asi nebyl tak intenzivní, kdyby synové byli třeba v pubertě. Z Malajsie se nám neodcházelo lehce a nejsem si jistá, jestli jsme po letech pendlování ještě schopní přijmout myšlenku, že někde budeme mít natrvalo domov. Zatím (jsme v Česku tři měsíce) asi ne. Spíš si říkáme, že život tady zkusíme. Po roce to nějak zhodnotíme a uvidíme.
Máte tedy dva malé syny. Jak zvládají cestování a změnu pobytu?
To je právě zajímavé, jak se mě všichni ptají, jak to kluci zvládají. Oni zatím nic jiného než cestování a stěhování neznají, takže to berou přirozeně – tak to zkrátka je, vždycky to tak bylo. Spíš si říkám, jestli by jim v budoucnu nepřišlo podezřelé, kdybychom se rozhodli být tady třeba víc než dva roky. Co se týká škol, ty teprve testujeme, protože poslední 4 roky jsme byli v Malajsii. Ale zatím to vypadá dobře – jednak platí, že jsou zvyklí pořád poznávat něco nového, a za druhé jsou zatím malí, takže navazování kamarádství je v nižším věku jednodušší. (Máš rád Dog Mana? – Mám. Tak budeme kamarádi. A je to.) Ačkoliv po Malajsii se jim stýská, a teď, jak je čím dál víc zima, tak ji často zmiňují.
Nyní k vaší knize České cizinky. Jednotlivé příběhy se snaží zlomit předsudky, které máme o různých zemích, případně o životě v cizině. Je to podle vás typické pouze pro nás, Čechy, nebo se jedná o všeobecný jev, kdy také cizinci mají předsudky vůči nám?
Asi nejčastější předsudek, se kterým se potkávám, je, že v cizině je život lepší a jednodušší. Jednodušší není určitě, právě naopak. Je jenom málo zemí na světě, kde mají lidé k dispozici to, co my v Česku – relativně dobře fungující stát, sociální zabezpečení jako mateřskou, rodičovskou nebo důchody pro všechny. Když jsem v Malajsii řekla, že v Česku je tříletá rodičovská a všichni mají nárok na důchod, ať pracovali ve státním nebo soukromém sektoru, nikdo mi nevěřil. V USA je to totéž. Podobně je to s lepším životem – je o tom, co pro konkrétního člověka znamená lepší život. A je potřeba myslet na to, že každá lepší stránka má zároveň negativum – vyšší výdělek znamená vyšší náklady na život, věčné léto znamená, že kdykoliv může přijít přírodní katastrofa, která vám zničí všechno, nebo že doma v garáži najdete hada, protože žijete v tropech. A co se týká předsudků vůči Čechům, pokud lidé v cizině nějaké mají, nikdy se mi nestalo, že by mi je dali najevo. Čechy ale zase tolik lidí nezná. V Turecku i v Malajsii se mi často stávalo, že si lidé mysleli, když mě slyšeli mluvit, že jsem z Ruska. A k tomu, že jsem z Česka, jsem často musela dodávat „next to Germany“. Ale v obou zemích znali Prahu, Havla a některé české fotbalisty.
Celý rozhovor čtěte ZDE▶
Text: Veronika Žídková
Foto: © Kristýna Hadačová
Foto: © Kristýna Hadačová
SOUVISEJÍCÍ PRODUKTY
