Rozhovor: „V ženách i mužích je divokost od nepaměti.“

Stejně jako v debutovém Tajemství se Tereza Dobiášová inspiruje českými dějinami, tentokrát se ale pohybuje mimo doložitelnou historii a o to víc prostoru otevírá představám, snům a vizím. V rozhovoru hovoří o tom, jak ji ovlivnilo získání ceny Magnesia Litera, jak vnímá sílící hlas autorek a také o magickém realismu.

V roce 2022 jste za svou knihu Tajemství obdržela cenu Magnesia Litera za debut roku. Jak moc vás ocenění překvapilo a ovlivnilo vaši další spisovatelskou činnost?
Překvapilo mě to. Vlastně jsem nečekala, že si ta knížka najde cestu ke kritikům a lidem, kteří současnou literaturu posuzují. Ta cena mě donutila vyjít – jako člověka, který píše – „z ilegality”. Psala jsem vždycky; ve chvíli, kdy jsem Magnesii získala, tak tři roky soustavně skoro každý den; ale jaksi tajně. Zdálo se mi, že se nesluší o tom moc mluvit, obtěžovat tím své blízké. Někdy jsem si vyčítala, že se nevěnuji víc své rodině a přátelům, že nedělám něco užitečnějšího, že tím nevydělávám peníze. Styděla jsem se sama před sebou, že nepíšu něco modernějšího, něco, co by někoho zajímalo. Ta cena to ale změnila. Od ní už o psaní mluvím, anebo se to alespoň učím, a lidé kolem mně se učí, že ke mně psaní patří. Sžíváme se i veřejně. Tajemství se začalo objevovat ve výlohách, přibyly rozhovory, čtení, otevřely se mi okamžitě dveře pro vydání další knížky… a to byla pro mě vlastně velká úleva a radost.

Mluvíte o pocitu „ostudy“ z důvodu, že nepíšete něco modernějšího a zajímavějšího. Proč jste tento pocit v sobě uchovávala?
To, co se mi rodilo pod rukama, se vymykalo tomu, co jsem viděla na pultech knihkupectví či v recenzích, ale i tomu, o čem jsem mluvila se známými, kteří píší. I když pravda je, že to jsou většinou muži. Možná proto se mi to zdálo takové holčičkovské, moc intimní, jiné, než jaké jsem si myslela, že má současná próza být.

Podle některých literárních recenzentů i dle žebříčků prodejů sílí v literatuře tzv. ženský hlas. Jak si vysvětlujete, že v poslední době začínají díla autorek více rezonovat mezi čtenáři?
V celé společnosti sílí hlas žen. Po staletích nadvlády mužů se genderové role pomalu vyrovnávají. Ženy si dovolují víc mluvit a literatura prověřuje, zda mají co říct a jakou to má kvalitu.

Takže na toto nahlížíte jako na přirozený proces? Vzpomínáte si na moment, kdy jste si uvědomila, že hlas žen ve společnosti je silnější?
Ano, vidím to jako přirozený proces. Máme první konkurenceschopnou kandidátku na prezidentku, státní cenu za literaturu dostala Kateřina Tučková.

Rok po vydání Tajemství, příběhu o Anežce České, zaplnil pulty knihkupectví váš další román Tisíc let samoty. Obě tato díla v různé míře čerpají z mýtů a legend. Co vás na nich přitahuje a láká?
Už roky jsem se věnovala studiu mytologií různých kultur: tomu, proč a jak si různá lidská společenství vypráví příběhy. Hledala jsem, co jimi popisují, v čem jsou si podobné, v čem se liší, jak číst jejich někdy zvláštní symbolický jazyk. Ke každé zemi patří soubor příběhů, které funguji jako základní společenský kód vepsaný do sdílených vyprávění. Když mají zůstat živé, musí být vyprávěny pořád dokola, a tím se postupně proměňují, stejně jako společnost, ke které patří. Logicky mě zajímají české „mýty a legendy” jako výraz české identity: toho, kdo jsme, jak žijeme, nad čím přemýšlíme. Když píšu, vyprávím je znovu. Tak, jak jsem přesvědčená, že mohou být právě dnes „vyslyšeny” a jak jim sama rozumím.

Své příběhy zasazujete do míst, na nichž se dnes rozprostírá Praha. Cítíte z tohoto města něco tajemného až magického?
Myslím si, že každé místo má pod tou svrchní, viditelnou vrstvou řadu dalších vrstev, z časů, co už dávno minuly, a v nich se ukrývá řada tajemství. Stejně jako mě baví číst příběhy, baví mě číst i různé krajiny. Snažím se pochopit historické vrstvy, logiku krajiny s její geologií, hydrologií, přírodními i společenskými danostmi, a prostě se dívám, vnímám, přemýšlím, poslouchám, hledám. Čím déle někde jsem, tím lépe jsem tu krajinu schopná číst. Praha je pupek českého světa, s tím dobrým i s tím zlým, s magií i se všemi jejími nebezpečími. Ke čtení je tu mnoho fascinujících vrstev, mnoho tajemství. Mám ji moc ráda.

Je možné, že od vás jednou dostanou čtenáři do rukou příběh, který bude zasazen do prostoru geograficky vzdálenějšího od Česka?
Ano. Text, na kterém právě pracuji, se odehrává z poměrně velké části v Miláně. Miluju Prahu, rozhodla jsem se žít v Čechách, ale přesto, svého času jsem hodně cestovala, pracovala jsem po Evropě a „evropanství” je důležitou částí mé identity. Nechci se zavírat jen v Čechách, něco důležitého by mi chybělo.

V novém románu Tisíc let samoty jste se nechala inspirovat příběhem Krokových dcer z Kosmovy kroniky. Vaše hlavní hrdinky se jmenují Kazin, Tetas a Liban. Čím se váš příběh liší od původní verze?
Na rozdíl od Kosmy i od Jiráska jej vyprávím ne na pár stránkách, ale formou románu – tzn. nepíšu příběhovou „esemesku”, ale nechala jsem ho rozvinout se do velké šíře. Na začátku jsem nepsala na motivy českých národních pověstí, ale o úplně jiných postavách, které mě vlastně ke třem sestrám z českých pověstí dovedly. Začala jsem to vyprávění rozvíjet a objevili se mi v něm obři, bytosti světů před člověkem. Rozdíl je i v tom, že na rozdíl od národovecky motivovaného Jiráska nemusím vidět jen Slovany, ale můžu si dovolit mnohem pestřejší, bohatší obraz, vlastně i s – minimálně částečně – jiným obsahem.

Anežku Českou, ale i zmíněné sestry, spojuje jedna vlastnost – divokost. V Tisíci letech samoty ženské postavy několikrát přirovnáváte k divokým vlčicím. Myslíte si, že je to vlastnost, která dřímá i v současných ženách?
V ženách i mužích je divokost od nepaměti až dodnes. Je to esence, která nás spojuje s přírodou, se zvířaty a zatím ještě nezmizela. Máme ji v sobě všichni, jen se projevuje v různých podobách. Ne vždycky hezkých, když je potlačovaná.

Hrdinky jsme v našem rozhovoru několikrát zmínily. Ale co mužské postavy? Jak přistupujete při formování příběhu k nim?
Myslím, že k mužským postavám přistupuji s o trochu větším respektem a ostychem. Nerozumím jim přirozeně tolik jako ženám, hrozí mi u nich o něco větší riziko schematičnosti, a tak jsem trochu pokornější, když o nich píšu.

Obsah, autorské postupy, ale i název románu odkazují na magický realismus. Vnímáte se jako představitelka současného českého magického realismu?
Nemám dost odstupu, abych se mohla tak hodnotit. Prostě píšu. Když jsem Tisíc let samoty psala, někdy jsem – po letech – na Gabriela Garciu Marquéze vzpomínala, s láskou a obdivem samozřejmě.

To zní, že tento způsob psaní je pro vás přirozený. Vnímám to správně?
Asi ano. Nepřekvapí mě, když za stolem v kuchyni vykoukne trpaslík.

Vystudovala jste dramaturgii na DAMU. Neláká vás zpracovat příběh Anežky České nebo Krokových dcer i jinak než knižně?
Přemýšlela jsem o tom, samozřejmě. Ale musela by asi přijít nějaká konkrétní a lákavá výzva. Sama o sobě po tom nějak zvlášť netoužím, spíš z toho mám trochu respekt. Když splétáte v próze mytologické a fantastické prvky, necháváte ze svých představ mnoho nevyřčeného a otevíráte čtenáři prostor pro jeho vlastní představivost, pro jeho vlastní obrazy. To mám ráda. Na divadle a ve filmu, kde už jsou herci s fyzickým tělem, se všechno musí materializovat, musíte myslet na každý detail, na každý pohled ještě v úplně jiné úrovni, než jsem to udělala v próze. Najít ten správný jazyk nemusí být snadné.

Text: Zuzana Urbaničová

Křest knihy Tisíc let samoty se scénickým čtením Mileny Steinmasslové a hudební improvizací Dana Bárty a Petra Nikla proběhl v úterý 24. ledna v Písecké bráně v Praze. Fotografie z akce si můžete prohlédnout ve fotogalerii zde>>