Eduard Krainer: „Události, kterými se inspiruji, se opravdu odehrály.“

Bývalého člena Městské policie, Policie ČR, Vojenského zpravodajství a současného lektora a konzultanta v problematice bezpečnosti Eduarda Krainera zavedla práce do různých zákoutí nejen zločinu, ale i světa.

Během kariéry v bezpečnostních složkách jste pracoval na různých pozicích a odděleních. V roce 2008 jste službu v řadách policie ukončil a přijal pracovní nabídku od Vojenského zpravodajství ČR. Je typ takového přestupu častý?
Pokud mohu uvést ze svých zkušeností, tak není. V mém případě se jednalo spíše o náhodu, neboť v rámci šetření činnosti jedné ze zájmových skupin jsem se setkal s příslušníky VZ, kteří o tuto skupinu také měli zájem. Nějaký čas jsme spolupracovali a po skončení šetření jsem dostal nabídku na přestup. Myslím, že v té době to byla spíše výjimka.

Jako operativec jste ještě před ofenzívou Talibanu v roce 2021 působil na území Afghánistánu. S jakými očekáváními jste do země přicházel? A naplnily se?
Ta země mě vždycky lákala. Svojí historií, krásou a také tím, že si ji nikdo v dějinách úplně nepodrobil. Co se týká mých osobních očekávání, tak upřímně říkám, že jsem si pořádně nedokázal představit, v jakém rozsahu a podmínkách budu svoji činnost vykonávat. Samozřejmě, po nějakém čase a zapracování se už jednalo o rutinu. Zlom přišel v okamžiku, kdy v Balúčistánu došlo k únosu dvou českých dívek. Pátrání po nich se stalo naším prioritním úkolem a díky tomu jsem měl možnost zkusit si operativní práci na nejvyšší úrovni. Byla to pro mě jedinečná zkušenost. Jediné, co mě mrzí, že vzhledem k nejrůznějším komplikacím se nám ty dívky nepodařilo najít a dostat domů dříve.

K případu unesených Češek na území Pákistánu se ještě dostaneme ve spojitosti s literární tvorbou. Zajímá mě, jaké podmínky vás překvapily. Do jaké míry ovlivňuje práci operativce například podnebí?
My jsem se svými zdroji jednali většinou v budovách, takže přímý vliv na naši práci podnebí nemělo. Samozřejmě, když bylo vedro, nebo napadl sníh, museli jsme místa schůzek přizpůsobit tak, abych při nich zachovali alespoň nějaký komfort. Na co jsem ale musel při přesunech vrtulníky po území Afghánistánu myslet, abych měl s sebou vždy takovou výbavu, která by mi v případě nehody umožnila alespoň pár dní přežít mimo základnu. A to bylo v každém ročním období jiné.

Jak zmíněný pobyt v Afghánistánu reflektujete po letech? Změnil něco ve vašem vnímání světa?
Byla to obrovská životní zkušenost. Často jsme se pohybovali mimo základnu, a tak jsem měl možnost vidět život obyčejných lidí, setkávat se s nimi. A právě tady jsem si uvědomil, jak se v té naší části světa máme skvěle.

Aktuálně jste mimo službu a pomáháte široké veřejnosti v rámci bezpečnosti pořádáním přednášek a cvičení. Vnímáte zvýšený zájem o tyto služby po události na Karlově univerzitě?
Samozřejmě, po událostech v Praze zájem o školení rapidně vzrostl. Nicméně, po nějakém čase se opět projevil fenomén naší společnosti – rychle zapomínáme. Takže část školení bylo odvolána s tím, že se už nejedná o aktuální téma a peníze se musí investovat jinde. Někteří zodpovědní lidé spoléhají na to, že se taková věc už nestane. Je to smutné a velmi krátkozraké.

Také jste autorem knižní trilogie Operativec. V první části s podtitulem Pravidlo tří zdrojů odkrýváte operativní postupy. Vnímal jste zábrany, co z postupů prozradit a co je už za hranou?
Události, které popisuji, se odehrály před nějakým časem, takže nepopisuji živý případ. Navíc, když postupy, které popisuji, můžeme vidět v každé béčkové detektivce, nejedná se o žádné utajované skutečnosti. Takže si nemyslím, že by některé z těch postupů byly tajné, a mohly kriminálním živlům prozradit něco, co už nevědí.

V románu tematizujete nejen policejní práci v České republice, ale také reálie, historii a jejich dopady na život v Čečensku. Procházejí policisté pracující v mezinárodním kontextu filologickým vzděláním?
Určitě se konají různá školení, která mají policistům odkrýt způsoby fungování mezinárodních zločineckých skupin, nebo vysvětlit politická pozadí událostí. Pokud ale chcete proniknout opravdu hluboko k podstatě věci, musíte studovat sám.

V příběhu se nevyhýbáte ani tématu radikalizace jedinců.  V našem kulturním prostředí si mnohdy neuvědomujeme důvody jejich rozhodnutí bojovat v řadách radikálního hnutí. Byl jste od začátku odhodlán tuto příběhovou rovinu do románu zakomponovat?
Ano, proces radikalizace jednotlivce mě vždycky zajímal, tuto problematiku jsem z dostupných zdrojů vcelku podrobně studoval. V knize jsem pak popsal proces přerodu „normálního“ občana do podoby extrémně nebezpečného jedince. Ale samozřejmě procedury, při kterých k radikalizaci dochází, mohou být i odlišné. Jsou specifické pro každého jedince. 

Zároveň v knize rozvíjíte příběh mladého muže Isy, který se, po vlastní zkušenosti, snaží extremistickému hnutí vzdorovat. Setkal jste se osobně s někým takovým?
Osobně ne, ale měl jsem možnost se s podobnými osudy seznámit v několika studiích. Většinou se jednalo o mladé lidi, kteří, vedeni svojí vírou, různými vůdci a vlastní naivitou, bojovali na straně extremistických skupin. Teprve když se setkali s brutální realitou a s tím, že sliby, které obdrželi nebyly ani zdaleka splněny, se od nich dokázali odvrátit. 

Velmi mě překvapila kapitola, ve které se postava Ivy vyrovnává s umělým přerušením těhotenství. Jak jste v tomto případě přistupoval k jazyku? Uvědomoval jste si potřebu jiného, ​​citlivějšího, přístupu?
Ano, jednalo se asi o nejnáročnější část knihy. Spolupracoval jsem na ni se svým kamarádem a můžu vám říct, že popsat jako muž myšlenkové pochody a pocity ženy po takové události bylo dost složité. Nesmělo to vyznít banálně, na druhou stranu to neměl být příběh jako z červené knihovny. Tak snad se nám to povedlo...

V září letošního roku v Nakladatelství JOTA vyjde druhý díl Operativce s podtitulem Břídilové z Kábulu. Hlavní postava David Prokop bude povolán k případu únosu českého manželského páru. Do jaké míry je pokračování inspirováno výše zmíněným únosem dvou Češek v Pákistánu?
Jedná se o příběh přímo inspirovaný touto událostí. Samozřejmě, dějová linie je dost upravená, stejně jako jsou smyšlené unesené osoby. Co je však reálné, jsou opět postupy, které se prováděly v rámci operace. Ale opět – neprozrazuji nic, co by bylo utajované. Tyto procedury lze nazvat standardy, které se v takových případech uplatňují.

Text: Zuzana Urbaničová