Marie Hermanson: „Původně jsem neměla v plánu psát detektivní romány.“

Letošní Svět knihy navštívila také švédská autorka Marie Hermanson. Na festivalu odprezentovala český překlad historické detektivky Morový ostrov (Nakladatelství JOTA, 2023, přeložila Helena Stiessová), který byl Švédskou literární akademií nominován na nejlepší kriminální román roku.

Na univerzitě v Göteborgu jste studovala žurnalistiku a literaturu. Na počátku kariéry jste se věnovala žurnalistice, co vás přivedlo k tomu, abyste začala psát prózu?

Odjakživa jsem toužila být spisovatelkou. Žurnalistika byla pro mě druhou volbou, protože v době mých studií nebylo možné studovat spisovatelství jako samostatný obor. Proto jsem si vybrala žurnalistiku jako něco, co bylo možná nejblíže mé představě.

Je pro vás vytváření fiktivních světů bližší než popis reality?

Musím říct, že mě žurnalistika bavila mnohem víc, než jsem čekala. V roli novináře se člověk může ptát, může být zvědavý. Může proniknout hlouběji, než by se dostal jako soukromá osoba. Práce novinářky mě bavila, ale cítila jsem, že mám chuť si víc vymýšlet a trochu přikrášlovat skutečnost. Nikdy jsem jako novinářka nelhala, ale zajímalo mě, jak realitu trochu přibarvit.

Nakonec i samotný román Morový ostrov, který jste prezentovala na Světě knihy, je historická detektivka. Příběh je zasazen do konkrétního období, pracujete s dobovými reáliemi. Znamená to, že jsou fakta pro vás stále důležitá?

Knihy ráda rámuji tak, aby měly realistické pozadí, protože jedině tak můžu vytvořit dílo, které je pro čtenáře uvěřitelné. Proto se před psaním věnuji rešerším. Morový ostrov popisuje 20. léta (20. stol., pozn. red.) v Göteborgu, a proto jsem studovala i staré mapy, abych si mohla představit, jak to tam vypadalo. Aby mí čtenáři mohli uvěřit příběhu, který jsem vymyslela.

Využívala jste také nějaké fotografie nebo jiný materiál, abyste si více představila svět, který tematizujete?

Ano, určitě jsem použila při práci i fotografie. V Městském muzeu v Göteborgu je velký archiv fotografií, který je online, takže jsem seděla a procházela je. Dalším zdrojem informací byl dobový tisk. Nejčastěji jsem seděla u velkého přístroje, kde si můžete noviny prohlížet na mikrofilmu. Musím říct, že dobový tisk vám nabídne širokou perspektivu. Vidíte v nich vše, co hýbalo dobovou společností – od politiky, zločinů až po reklamy. Ze všeho se dá rekonstruovat, jak daná společnost vypadala.

Příběh Morového ostrova jste zasadila do prostředí inspirovaného ostrovem Känsö, čím vás toto místo zaujalo?

Začalo to tak, že jsem si přečetla článek o staré karanténní stanici asi z roku 1924 v jedněch dobových novinách. Tehdy jsem ani nevěděla, co to je, takže jsem musela jít do archivu a zjistit, jaký účel stanice měla. Zjistila jsem, že na göteborském mořském pobřeží byl jeden ostrov podobný Ellis Islandu v New Yorku. Právě ve dvacátých letech dvacátého století se diskutovalo o jeho zrušení a mně se při čtení začala v hlavě rozvíjet představa o tom, co se v ohromném lazaretu jako tento odehrávalo. Začala jsem přemýšlet, co se tam mohlo dít, když ho personál opustil.

Moc jsem se chtěla jít na ostrov podívat. Přestože ostrov je nepřístupný i dnes, protože ho vlastní armáda, podařilo se mi tam dostat na prohlídku. Viděla jsem všechny ty budovy, které popisuji. Jsem ráda, že se mi to podařilo, protože krátce poté vypukla pandemie covidu. Měla jsem zvláštní pocit, když jsem psala o tom, jak se v minulosti lidé chránili před nákazami, a zároveň jsem v podobném světě žila.

Takže vás více zaujala funkce ostrova než prostředí samotné?

Vnímám, že to jde ruku v ruce. Na ostrově nejsou žádné jiné stavby než nemocnice a věž. Byl osídlen čistě pro účely karantény. Nic jiného tam není.

Prostor v románu je strohý a chladný, ale zároveň jste do příběhu zasadila malou zahrádku, o kterou se staral trvale invalidní obyvatel ostrova, John. Zahrádka plní funkci jakéhosi útočiště. Co vás inspirovalo k použití tohoto motivu?

Inspirace přišla sama od sebe. Říkala jsem si, že by mladík John mohl mít něco pro sebe. Ve Švédsku je kraj Bohuslän, kde existují průrvy s jedinečným mikroklimatem ve skalách. Pěstoval se tam i tabák. Rostlina, která by severské podnebí nevydržela, ale v tamních podmínkách přežije. Podobají se zahrádce z románu.

John mezi ostatní obyvatele ostrova nezapadá. Byla tato postava součástí původního plánu? V některých částech jako by zastiňoval dvojici hlavních postav – Nilse a Ellen.

Postavu Johna jsem ze začátku neplánovala, v příběhu se zjevil přirozeně. Potřebovala jsem, aby Ellen měla spojence a přítele, který jí vysvětlí, co se na ostrově děje. Postava Johna se postupně rozrostla a vzala si z příběhu víc, než jsem předpokládala. Je těžké vysvětlit všechny pohnutky, které se při psaní objeví. John si své místo v příběhu jednoduše udělal.

V románu vytváříte silné charaktery. Ve spojitosti s hrůzostrašným, obrovským, silným a autoritativním Hoffmanem jsem přemýšlela o severské literatuře, protože kromě trendu detektivních románů je v ní silně zastoupeno i znovuobjevení mytologie a starých příběhů. Má postava vězně Hoffmana svůj předobraz v mytologii?

Asi si už úplně nevybavím, jak jsem postavu Hoffmana oživila. Připouštím inspiraci románem Srdce temnoty od Josepha Conrada. Podobné charaktery se určitě vyskytují i ve skutečnosti. Ve smyslu, že si dokáží podmanit lidi a na izolovaném místě pak vytvořit něco jako sektu. Zajímá mě i mytologie. Mým debutem byla sbírka povídek inspirovaná severskými mýty. Je možné, že jsem podvědomě s nějakým takovým předobrazem pracovala.

Jelikož jde o detektivní román, nemůžeme zapomenout na postavu detektiva Nilse, který se snaží mít případ i život pod kontrolou, ale ani jedno se mu nedaří...

Pro postavu Nilse je velmi podstatná Ellen. Navzájem mají dost rozdílné povahy. Každý má úplně jiný temperament. Pocházejí z různých společenských tříd, ale jako duo se dobře doplňují. Nils se objevuje ve třech románech. První román Velká výstava (česky 2021) je zasazen podobně jako Morový ostrov do uzavřené komunity. Původně jsem neměla v plánu psát detektivní romány. Nils s jeho charakterem typickým pro kraj Bohuslän se prostě zjevil.

Přejde vztah Ellen a Nilse v dohledné době dalším vývojem?

Jejich příběh je poněkud roztahaný, ale vývoj má. Právě teď (v květnu 2024, pozn. red.) vychází ve Švédsku další pokračování případů Nilse a Ellen, nazvané Längst in i skogen (Na kraji lesa, pozn. red.). Důležitou roli v něm hraje Přírodovědné muzeum v Göteborgu. A v psaní bych určitě chtěla pokračovat.

Text: Zuzana Urbaničová