Dušo Martinčok: „Moje postavy najdou odvahu alespoň na chvíli procítit svou jinakost.“

Dušo Martinčok (1975) se stal jedním z výrazných hlasů současné slovenské literatury. Jeho debutová próza Někdo se najde (Nakladatelství JOTA, 2024) získala uznání nejen v prestižní Ceně Anasoft litera, ale i mezi středoškolskými studenty a studentkami. V rozhovoru si povídáme nejen o knize a jejím úspěchu, ale také o aktivitách a osobní potřebě anonymity.

Vystudoval jste právo, ale veřejnost vás zná především jako člověka, který propojuje lidi napříč sociálními a generačními skupinami. Co vás vedlo k tomu, abyste se začal věnovat takovému druhu činnosti?
Zdálo se mi, že se navzájem potřebujeme mnohem víc, než si myslíme. Když jsem se přestěhoval do Bratislavy, vnímal jsem krásné prostředí zeleného městského vnitrobloku v kontrastu s chladnými, často nepřátelskými vztahy lidí, kteří tam žili. Složitost těch vztahů a související obtíže při správě společného majetku jsem přisuzoval tomu, že lidé se neznají, nic o sobě nevědí. Nemyslím si, že to bylo nedostatkem zájmu, spíše nedostatkem příležitostí. Tak jsem ty příležitosti s pár přáteli začal vytvářet a založil jsem něco jako komunitní centrum pod širým nebem.

Na váš podnět se setkávali lidé v jednom z bratislavských vnitrobloků, což vedlo ke vzniku komunitního projektu Sousedé na dvoře, ale i k vydání prozaického debutu s názvem Někdo se najde. Než se dostaneme ke knize, zajímalo by mě, jestli a jak vás tato setkání ovlivnila?
Nevylučuji, že to jednou budu hodnotit jako nejkrásnější období svého života. Bylo i velmi náročné, protože jsem vlastně dělal něco, o co mě nikdo nežádal. Všechny ty akce u nás na dvoře – bleší trhy, koncerty, čtení, umělecké intervence – ve mně podpořily zvědavost na lidi, a možná i trochu schopnost vnímat je v jejich jedinečnosti, i když mají úplně jiné hodnoty než já. Jim – mým sousedům a sousedkám – zase umožnily trávit spolu čas. Jak jednoduché, a jak náročné zároveň. Uvědomil jsem si, jak po tom všichni prahneme, sdílet spolu banální každodenní věci, trochu se znát a pochopit. Propojování zdánlivě odlišných lidí je něco, co mě asi nikdy nepřestane bavit.

Působíte jako překladatel právních textů pro jednu z evropských institucí v Lucemburku. Pracujete tedy s rigidním a přesným právnickým jazykem. Nebyla tato zkušenost překážkou při ambici napsat umělecký text?
Práce pro instituci, jako je Soudní dvůr Evropské unie, je fascinující, zároveň však pro mě jako lehce bohémského člověka vytváří jisté limity. Je to dáno poměrně konzervativním prostředím mezinárodní soudní instituce, ale i texty, se kterými pracuji. Proto se od svého zaměstnání potřebuji čas od času vzdálit. Odjedu na pár let pryč na Slovensko a věnuji se úplně jiným aktivitám, jako je například komunitní práce se sousedy nebo mezigenerační kulturní projekty. Pokud jde o texty, které v Lucemburku překládám, funguji pouze jako jejich zprostředkovatel a na rozdíl od překladatele beletrie musím velmi přesně dbát na předlohu a nesmím ani jednu větu rozdělit na dvě, i když by to textu dalo více lehkosti. V právním textu může i špatně zvolená čárka zcela zvrátit význam, proto je na místě velká obezřetnost. Psát pak beletrii je velmi radostné a osvobozující, jako by vám narostla křídla.

Knihu Někdo se najde jste tedy psal v době, kdy jste pociťoval potřebu oddechu od právnických textů? Bylo psaní uměleckého textu pro vás formou úniku od povinností?
Jsem neposedný, říkám, že můj domov je na cestě mezi místy, kde právě působím. Jsou období, kdy funguji jako zaměstnanec ve stylu od devíti do pěti, a období, kdy jsem na volné noze. Neřekl bych, že jedno je únikem před druhým, spíš mám rád tu změnu a pestrost. Psaní knihy tedy nepovažuji za odpočinek od překladatelské práce pro evropskou instituci spíše za dočasnou změnu životní filozofie, kterou nevyhnutelně vystřídá další změna.

Postavy jednotlivých povídek v knize procházejí týmž vstupem do domu, ale jejich životy zůstávají uzamčeny za dveřmi bytů. Kromě společných prostor, až na výjimky, mezi sebou vědomě nic nesdílejí. I ve skutečnosti je anonymita častou součástí života v obytných domech. Jak si tento fenomén vysvětlujete na základě svých pozorování?
Rozumím mu, samotnému mi anonymita v některých životních fázích vyhovuje. Jako queer člověk jsem jistou odcizenost velkého cizího města v jistém okamžiku sám potřeboval a ocenil. Po jistém čase mi ale začala nahánět strach a měl jsem potřebu vytvářet vztahy tam, kde zrovna bydlím.
Relativní materiální blahobyt v městském prostředí nás svádí k přesvědčení, že ostatní nepotřebujeme. To je však iluze, jejíž křehkost pocítíme, když se například vymkneme nebo potřebujeme jiný typ pomoci. Píši o tom v povídce Sdílená ekonomika, ve které si dvě osamělé ženy pomohou, přestože se do té doby neznaly. Risknou prolomení vlastních ochranných bariér a najdou nečekanou blízkost.

Povídky v knize propojuje Oliver, který prochází vývojem od zvědavého chlapce po rebelujícího puberťáka. Zdá se, že každý z hlavních hrdinů či hrdinek ho v příběhu alespoň částečně reflektuje. Co vás vedlo k tomu, aby pojivem mezi různými životy byla právě postava nacházející se v tak zranitelném a formujícím období?
Zdálo se mi, že potřebuji postavu, která je dětsky upřímná a později adolescentně zranitelná. Někoho, kdo ještě není zatížen hradbami, které si v průběhu života kolem sebe stavíme. Oliver se zároveň odchyluje od běžného vnímání maskulinity, nechtěně tím provokuje a nemá potřebu se za to omlouvat, čímž konfrontuje pevnost postojů lidí ve svém okolí. Jeho osobitost přímo nebo nepřímo pomáhá jiným postavám, aby nabraly odvahu k nalezení své vlastní skryté síly.

V ohlasech na knihu je zmíněno, že hlavními tématy knihy jsou sousedé, vztahy, mezigeneračnost a jinakost. V čem zmíněná jinakost spočívá?
Vnímám ji ve více rovinách. Téměř všechny mé postavy v něčem rebelují. Například proti zažité představě společnosti, jak by se měl projevovat starší člověk, jak by se měl chovat ten mladší, jaká by mezi nimi měla být dynamika. Vnímám jinakost jako něco, co každý z nás má a potřebuje. Všichni jsme jedinečné bytosti, máme nejen neopakovatelné otisky prstů, ale také duši, každý jeden z nás přináší něco výjimečného. Potřebujeme to o sobě vědět a měli bychom se v tom podporovat. Mně to pomohlo i při hledání odvahy psát. Moje postavy najdou odvahu alespoň na chvíli svou jinakost procítit a odpoutat se, byť jen v malém aspektu svého života, od společenské normy.

Jedním z motivů sbírky je osamělost. Co vás vedlo k tomu, abyste tento jev do svých příběhů zakomponoval?
V mé knize najdete samotu i osamělost. Samota může být radostná, pro introverty je důležitou hodnotou, například Oliver tráví čas na společném schodišti a čte si nebo vegetuje v „bunkrech“, které si v domě vytváří. Naopak osamělost je něco, co lidem ubližuje. To vidíme u starého Samuela, který se nemůže nebo nedokáže světu ukázat takový, jaký je, a zraňuje ho to.

Svým debutem jste zaujal čtenáře a čtenářky hlasující v Ceně Anasoft litera a zároveň jste získal Cenu René, o které rozhodují studenti a studentky na středních školách. Povzbudil vás tento úspěch k práci na další knize? Máte momentálně rozpracovaný nový text?
Pokud řeknu, že jsem úspěch nečekal, není to žádné klišé. Bylo to krásné překvapení, moc jsem si užil měsíce, kdy knížka u čtenářské veřejnosti rezonovala. Ale možná je s tím nyní spojena i jistá obava, protože už nejsem autor, od kterého se nic neočekává. Pracuji právě na novém textu, vybral jsem si jednu postavu z Někdo se najde a věnuji jí celou knihu. V novém roce budu mít několik měsíců neplaceného volna, to zase bude nějaký typ radostné samoty, o které jsme už mluvili. Snad z ní vzejde nová kniha.

Text: Zuzana Urbaničová
Foto: Michal Huštaty